|
Setkání Člověk žije v okamžicích, ať chce nebo nechce. Cokoliv prožíváme ve svém životě, vše se skládá z jejich bezpočetné řady, vnímáme je většinou v souvislých řetězcích, jako reálný obraz skutečností, jako události, příhody, prostě jako tok života. Ze zkušeností víme, že prožíváme okamžiky všelijaké, mnozí z nás v rutinné otupělosti života některé již ani nevnímají, jiné v nás probudí život a zanechávají v našem vědomí hluboké vzpomínky, ty špatné pak i v těle znatelné stopy. Jednou, při procházce Českým Krumlovem s německy mluvícími návštěvníky města, jsem se setkal s dvojicí starších lidí, kteří přijeli do Krumlova vůbec poprvé. Žijí v nedaleké Vídni. Krumlov se díky nově vzniklé svobodě v zemi stal znovu městem, které stojí za to navštívit. Lidé cestují z důvodů pracovních i soukromých, chtějí poznávat, odpočinout si, zabavit se. Tito moji dva návštěvníci města měli důvod úplně jiný, podívat se tam, odkud kdysi přišli. Představili jsme se, usmáli na sebe a pomalu rozpovídali. Dověděl jsem se, že Hilda a Artur (jména jsou záměrně pozměněna) si vyplnili svou dlouholetou touhu, uvidět opět svou rodnou zemi, kterou tehdy po válce jako 12-tileté děti musely opustit. Shodli jsme se, že kauzální vztah příčiny a následku války můžeme chápat, všelijak vysvětlovat a ospravedlňovat, děti to tenkrát však pochopit neuměly. Dnes tedy, po 60-ti létech, přijeli. Přijeli se svým v hloubi duše skrytým zármutkem. Paní Hilda celou procházku městem proplakala. Pláč ji pomáhal uvolnit zármutek z její duše, pomáhal ji po tak dlouhé době vyrovnat se se svou dětskou minulostí. Z obou sourozenců to byla ona, která prožitek minulosti a realitu současnosti vyjádřila svými slzami. Prožívala okamžiky v ní se uvolňujícího, časem zaneseného konfliktu. Samozřejmě že oba i vnímali, jak je Krumlov dneska jiný, svobodný, plný života a s nádechem světovosti. Společně jsme zavzpomínali, oni i na skutečnost, jaké díky svému osudu přece jenom měli štěstí. Po těžkých začátcích v novém domově, žili ve svobodné zemi, žili a tvořili v podmínkách demokratické společnosti. To byly podmínky, o které se nám v zemích komunismu mohlo jen zdát. Sovětští a američtí vojáci svým vítězstvím nad národním socialismem osvobodili svět od hrůz tohoto režimu, netušili však, že také umírali pro jiný druh nesvobody, který i u nás v Československu zanedlouho vytvořila komunistická diktatura. Po dlouhých létech atmosféry násilí, strachu a strádání jsme se překvapivě rychle dočkali rozpadu tohoto omezeného, nesvobodného, lidské mozky otupujícího systému. Důvod je nasnadě „ Ryba smrdí od hlavy“, říká stará lidská zkušenost. Jedině rozklad SSSR mohl umožnit proces změny od komunismem pokořených národů ke svobodné společnosti. Z masy národa se stali lidé, jednotlivci se jmény a tváří. Dnes můžeme žít bez jakýchkoliv předpisů, studovat, chceme-li, volně cestovat, poznávat svět, svět může volně a svobodně k nám. Proto dochází i takovým to setkáním, kde máme navzájem co objevovat, hledat vysvětlení, prožívat razantní okamžiky změn. Mám radost, že hranice v Evropě přestaly mít smysl, mám radost, že takových setkání přibývá. Okamžiky minulosti plynou do okamžiků přítomností a jen v komunikaci lidí je možno nalézt cestu k vyřešení dávných, pod vrstvou ušlého života zanesených konfliktů. Prosinec 2010 Radomír Markovič |